Židle a věšák

Do kanceláře přivezli nový věšák a židli (mojí novou židli). Jenže…přivezli to úplně rozložený v krabicích a nechali mě tam s tím.. Jednatel hrdinně prohlásil: „no ještě že tu dnes jsem, sestavíme to odpoledne, až přijdu.“ Mám jednatele ráda, ale matně si vzpomínám, jak někde na táboře něco kutil a trochu jsem zaváhala.

Jednatel se ovšem vrátil až večer a mizel z kanceláře se slovy, že mi to složí jindy, protože má zpoždění a nechce se mu to montovat v obleku. Řekla jsem že O.K. Týden to přece počká.

Ach..jaj. Jenže já jsem ženská. Marnivá ženská. Ženská, která když vidí zabalenou krabici, musí ji rozbalit. A když je tam pro ní fungl nová židle, přece nebude čekat týden, a rozhodne se nábytek sestavit sama. Chtěla jsem se začít věšákem, protože spojit pár tyček je brnkačka i pro mě. Po vysilujícím boji s krabicí na mě vypadl obsah: cca 20 tyček, tři kruhy (na co ježkovy voči???) a pak takový to zahnutý nahoru a šroubky. Šroubovák mi k tomu nepřibalili. Návod se skládal z pár obrázků, ale musím teda říct, že podle mě ten návod vůbec nebyl od začátku a dost obrázků tam chybělo. Takže jsem se zasekla v bodě jedna. Nevadí. Nebudu se zdržovat blbostma a pustila jsem se do židle. Vypadlo na mě milion součástek. Dokonce návod k použití tam byl (např. že na židli se sedí a můžu si nastavit i její výšku, popř. s židlí popojet, protože má kolečka). Byl tam i návod, z kterého jsem se dozvěděla, kolik šroubků mi zabalili, ale jak mám židli sestavit jsem teda nepobrala. Uvízla jsem u obr. č. 1 – aplikace koleček do tý věci dole na židli. Závity to nemá, takže našroubovat to nemůžu. Zkusila jsem tedy sílu, ale nešlo to.

Zoufale jsem seděla na zemi ve změti součástek a s hrůzou zjistila, že se mi smíchaly součástky na věšák a židli. Tak jsem to nacpala zpět do krabice (ale vlastně se mi to do ní už vůbec nevešlo) a šla si koupit rohlíky. Tohle už je zkrátka pádný důvod pro pořízení si muže. Jestli se prodává veškerý nábytek rozložený, tak jsem vyřízená.

17. listopad 2009

Koprovka

Takže ta koprovka:

Dám do hrnce cibulku (najemno nakrájenou)a smažím dozlatova/do zlatova, jo na oleji teda. Pak tam strčim mouku, aby vznikla jížka (nebo vodu???). Míchám. Naleju tam smetanu a popř. nastavím mlékem. Míchám, míchám. No a pak tam dám kopr, který jsem propláchla, protože ten nálev má blbou chuť. Míchám. Pak to dochutím solí, pepřem, popř. octem. Až to projde varem, tak to sním.

Zapomněla jsem na něco?

Nemůžu pochopit

• proč se už rok a půl rozhoduje, jestli je malý L. Čech nebo Slovák – teprve pak se začne řešit, jestli může mít novou rodinu
• jak může někdo adoptovat dítě a po třech letech ho vrátit, protože se u něj objevila „vada“ (a denně volat do ústavu, jestli už to dítě může přivézt)
• proč kvůli malé chybičce ve formuláři na souhlas s adopcí se musí celý proces opakovat (jenže nikdo neví, kde teď matka je)
• proč při návštěvních hodinách musí po zahradě chodit policajt a hlídat agresivní rodiče
• že jsem minulý týden potkala na zahradě malou D., která mi před 3 roky řekla, že si jí, bráchu a ségru maminka už brzo odvede
• jak může mít batole v důsledku „péče“ svých rodičů obě ruce v sádře
• proč si musí roční dítě vyškemrat u cizího člověka, aby ho pochoval
• …

Někdy se při odchodu cítím provinile, že mám kam jít (domů). A jsem ráda, že „moje“ děti byly ještě moc malé na to, aby se zeptaly, jestli za nimi taky přijde maminka jako za kamarádem.

Neděle na podzim

Dnes dopoledne, když jsem se vyhřívala na Orlovech na lavičce na sluníčku, jsem měla… no… skoro vidění. Vidění mého budoucího života.

Je neděle. Podzim. Naše děti jsou na víkendové skautské výpravě. Sedíme s manželem sami na zápraží naší opravený chalupy a vyhříváme se na sluníčku (na mši už jsme byli). Pijeme značkovou kávu z našeho supermoderního pressovače. Každý si něco čteme a občas chceme přečíst něco zajímavého tomu druhému. A tak to dopoledne plyne…

K polednímu se manžel zeptá: „Miláčku, co si dáme k obědu?“
A já odpovím: „Tiramisu.“

Sníme k obědu ohromné množství lahodného tiramisu. Pak možná shrabeme listí na zahradě, ale možná taky ne. Možná si budeme jen povídat.

Pozdě odpoledne manžel dojede vyzvednout naše děti na nádraží. Mezi tím jim uvařim těstoviny s kečupem (mně je fuk, že to jedly celý víkend). Až se přihrnou, obsah jejich batohů nasypu rovnou do pračky a nebudu se vyptávat, jak se měly…jen kdyby mi to chtěly říct. Budu doufat, že jsou z výpravy dostatečně unavený a půjdou brzo spát. Vydrhnu je ve vaně, aby to byly zase ty moje vymydlený voňavoučký děti a šoupnu je do postele. Budu jim chvíli číst, nebo mi budou vyprávět…

S manželem si lehneme v obýváku a pustíme si Bacha nebo možná Nata King Colea. Možná některý z nás zařve na naše krásné děti: „Jestli tam nebude okamžitě ticho, tak vstávám a jdu tam!!!“ Popř. „Jestli budu muset vstát, tak si mě nepřejte!“ Ale asi žádný z nás nevstane.

Já pak usnu…a manžel mě jemně vzbudí, jestli bych si nechtěla jít lehnou. To já chtít budu, a tak mě odvede do ložnice (bude tam bílý nábytek) a uloží mě a já budu spát až do rána.


Bambule s Koumesem měly k mé vidině několik nejapných poznámek, jsou to manželky škodolibky. Anebo tím, že jsou starší a zkušenější, možná vědí, že by to takhle taky vypadat nemuselo.:-)))

Při třetí se to láme

Každý začátek s „novým dítkem“ je rozpačitý. Jednak já si říkám, že už to nebude tak skvělý jako s dítkem předchozím, druhak děťátko si musí zvyknout na nového člověka…a co si budeme povídat, ty děti nejsou blbý a dávají si velký pozor, aby nenalítly, aby někomu nedaly celou svoji důvěru a on se na ně pak nevykašlal (achjo… už tak brzo to vědí). Vzájemné oťukávání trvá většinou tak tři týdny, pak se to láme a jsme „svoji“.

Terezce bylo 11 týdnů, když jsme si byly přiděleny. Chovala jsem jí, smála se na ní, obkládala ji hračkama a ono nic. Odpovědí mi byl nedůvěřivý výraz v jejím obličeji. Pořád jsem přemýšlela, co je na ní divnýho. Pak jsem přišla na to, že ona nikoho nepotřebuje. Když leží na dece, hraček si nevšímá, když jí chovám, jen mě opatrně sleduje. Ta malinká holčička je ve třech měsících samostatná. Jako kdyby se rozhodla, že nikoho a nic nepotřebuje.

Bylo mi to líto, tak líto. Minulou neděli jsem za ní šla s vnitřním odhodláním, že si jí prostě vymazlím. Chovala jsem, mluvila, zpívala, hladila a netečný výraz miminka se během odpoledne měnil, jakoby ubývalo na tvrdosti, objevily se nesmělé úsměvy a pak se ta moje malinká holčička v mém náručí uvelebila a usnula…

Bude nám to ještě trvat, ale myslím, že minulou neděli při mé třetí návštěvě Terezky se to zlomilo a je moje a já její.

Součástí příběhu

Má se dobře. Má dva nové zuby. Dostal čtyři motorky a jednu houpačku. Má velkou rodinu. Tetičky, strýčkové, sestřenice, bratranci a sousedi propadli jeho šarmu (aby ne!). Zamiloval si čokoládový pudink a říká mu "Puddi". Pak miluje kakao "Kaukau". Jezdí na výlety. A všichni ho mají rádi.

Mail končil větou: Sie sind ein Teil seiner Geschichte...uf...je to síla.