Kapitulace

Šla sama pozdě večer z divadla. Mrzlo a byla jí zima. Cítila se mizerně. Sama. Napadlo jí, že mráz a samota jsou si podobné. Mráz i samota prostoupí člověka až do morku kosti, ochromí ho tak, že už nemůže myslet na nic jiného.

Nastoupila do poloprázdného autobusu a otevřela knížečku, kterou dostala na Vánoce. Nalistovala poslední kapitolu, ale přečetla z ní jen nadpis…přes slzy už na to neviděla…

…poslední měsíce, nebo už jsou to vlastně roky, se trápila. Byla přesvědčená, že je na špatném místě. Věděla moc dobře, že se tam neocitla náhodou. Byla si vědoma vyšší režie tenkrát na začátku. Ale měla za to, že důvody, proč tam být, se vyčerpaly, a ona musí pryč. Nevěděla kam, nevěděla, co by mohla dělat, ale tohle přece nemůže být ono?! Všem okolo říkala, že je to veliký omyl, protože ona se do tohoto světa přece nehodí a nechce hodit. Ale její názor nikdo moc nesdílel. Prý je to jen otázka času. Všechny začátky jsou prý těžké. Prý má jedinečnou možnost dělat to jinak. Ale ona trvala na svém. Cítila se jak v pasti, z které nemůže najít cestu. Cítila se jak vězeň, který říká, že je nevinný a ve vězení je nedopatřením…jenže nikdo ho neposlouchá. A tak křičela víc a víc nahlas, snad aby v sobě přehlušila sílící pocit, že to možná všechno takový omyl být nemusí. Že cestu z toho ven nevidí, protože ta cesta vede právě tímto místem. Poslední dobou v ní ten hlas zesiloval, asi ho slyšela, ale odpovídala: ne! Pleteš se, tudy ne!

To všechno se jí honilo hlavou, když nastupovala do poloprázdného autobusu a listovala poslední kapitolu, která se jmenovala: „Tam, kde člověk je.“ Nemusela číst dál, věděla, co tam najde. Věděla, že tam bude černé na bílém napsáno to, co poslední dobou už tušila. Totiž že ten poklad je právě tam, kde se teď nachází. Není kam jít. Musí kopat právě tady. A tak toho večera cestou domů kapitulovala. Byla z toho svého urputného boje, z té plavby proti proudu tak unavená, že to všechno jenom pustila z rukou a řekla Mu: „tak jak chceš Ty.“

Vůbec nechápe, k čemu tady na tom místě může být dobrá. Radši si nepředstavuje, jak to může dopadnout, ale ještě jeden náraz do zdi, a upadla by jí asi hlava.

Šla domů, hustě sněžilo….plakala. A ptala se Ho, proč každý krok za ním znamená její velkou kapitulaci? Proč je ta zkušenost často tak bolestná?

Když jsem byla malá...

... hrála jsem si na to, že už jsem velká. Mé dětské hry se odehrávaly v pokojíku za zavřenými dveřmi, aby na mě nikdo nekoukal. Mohla tam být pouze M., to když jsem potřebovala, aby doplnila nějakou postavu v mých hrách, takže většinou hrála dítě nebo psa. No…ona se po mně většinou opičila. Když viděla, že stavím na své posteli bunkr, nelenila a postavila na své posteli bunkr svůj. Jenže k mojí zlosti ten její byl lepší…tak jsme se zvali aspoň na návštěvu. Obecně si ovšem myslím, že lepší nápady jsem mívala já. Např. jsem vymyslela sjezdovku na naší chodbě i s vlekem: od vchodových dveří jsem natáhla provázek až do ložnice, na to jsem navázala další provázky a na jejich konec pokličky, což byla jako poma. Nasadila jsem lyže a … no tahle hra mě ale dlouho nebavila vzhledem k tomu, že to samo nejezdilo.

O něco víc jsem byla hrdá na svůj vynález zubařského křesla i s vrtačkou. Měly jsme v pokoji takovou zcela vhodnou lampu, s kterou se dalo různě manipulovat (třeba svítit tím M. do pusy). Na tu lampu jsem navázala provázek a na konec provázku kružítko, které když se ohnulo, tak to byla dokonalá zubní vrtačka. Jenže M. nechtěla hrát pacienta.

Nicméně nejčastěji jsem si hrála na něco. Z mých favoritů uvádím následující:

maminka – hrála jsem si na takovou ustaranou maminku, měla jsem miminko Lenku (mám ji dodnes) a vozila ji ve svém kočárku a starší dítě dělala M. (chudák se musela plazit po kolenou, aby byla jako fakt malá). Manžel byl furt v práci.

učitelka – přísná učitelka! Měla jsem zvláštní sešit na třídnici a zvláštní sešit na známky. Dítě mi hrál…kdo jiný než M. (musela sedět u žehlicího prkna jako že v lavici) a furt jsem jí zkoušela.

princezna – tomu jsem věřila asi nejdýl (pustilo mě to asi tak před rokem, co W. ohlásil, že si mě nevezme). Nebo jsem si hrála na nešťastnou opuštěnou rakousko-uherskou šlechtičnu (inspirace Sissi) – významně jsem u toho plakala a tiše nenáviděla toho muže, který mě opustil. Na sobě jsem měla róbu jako Sissi udělanou z gymnastického kruhu, peřiny, několika provázků, pásku a deky – vynález hodný patentu.

osoba drogově závislá – do obalu od homeopatik jsem nasypala cukr a představovala si, jak jsem nešťastná a musím si dát jako dávku něčeho.

Všechno jsem samozřejmě doplňovala vhodnými kostýmy z máminy skříně a botníku (bez bot na pořádném podpatku ani ránu – jen mě teď vyděsila představa, že si moje holčička půjčí moje lodičky za šestnáct stovek, které jí budou o pět čísel větší, a bude je tahat po bytě). Protože jsem toužila mít dlouhé vlasy, musela jsem si na hlavu dávat červenou sukni s bílými srdíčky, což sice slabě, ale aspoň trochu naplnilo můj pocit z dlouhých vlasů. Ráda jsem si hrála s mojí barbínou Pamelou, kterou jsem dostala, protože M. prohlásila, že ona ale tu barbínu s hnědýma vlasama, co vypadá jak cikánka, nechce (Pamela byla totiž Španělka!).

Dneska už si hraju jen na právníka (a na to že jsem u toho hodně nešťastná si taky hraju.:-)

Člověk Boží...Bohuslav Reynek

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce. Amen
(Blázen)

PF 2012

Nevyrábím tradiční PF jako Vy všichni, protože si říkám, že ho nikdy nebudu mít tak krásné jako Vy.:-) Ale posílám Vám PF dle svého gusta:

http://www.youtube.com/watch?v=urTSuTCpN9w


Sestoupil v pravdě boží syn na naši zem,
přinesl spásu, pokoj svůj národům všem.

Tak ať se Vám daří, moji nejmilejší:-)

P.S. Evi, já z toho prostě ten odklikávací odkaz nedokážu udělat, ono mi to celý zmizí!:-)

Předsevzetí nedělám...

… jen bych si přála:

- být na lidi míň protivná
- umět se víc radovat z toho, co mám
- navštívit Kolumbu v Kolíně nad Rýnem
- být ochotná víc rozdávat z toho, co mám
- jíst víc zeleniny
- míň na lidi nadávat a přestat po nich házet šutrem
- učinit nějaký rozhodný krok v otázce svého zaměstnání a ne si na to jen stěžovat
- … a víc se modlit…víc, víc, víc.

Minuta dobrá

"Buďte na lidi tak hodná, že si to ani nezaslouží. A víte proč? Protože někdy jsme na ně zlí tak, že si to nezaslouží."

"Modlíte se minutu denně? Dobrý! Modlíte se minutu za týden? Super! Jestli je to upřímná minuta, z který vytěžíte, co se dá a pak taky podle toho jednáte, díkobohu za tu minutu. K čemu hodiny modlitby, když pak nejednáte?"

V boji se strachem

Bojím se, že čekám na něco, co nepřijde.
Bojím se, že zpanikařím a udělám kompromis, který nebude životaschopný.
Bojím se, že začnu šílet.
Bojím se, že život bez dítěte mi přestane dávat smysl.
Bojím se, že když ustojím paniku, pak neunesu být sama.

Já se bojím....