Právnická etuda I.

Je to k nevíře, že již dva a půl roku proplouvám advokátními vodami a nikdo mě odtud nevykopnul. Když mě teda nevzali na zastupitelství, protože jsem podle jejich testů psychidilická, zvolila jsem metodu kapucína bratra Radka. Ten šel do kláštera s tím, že tam bude tak dlouho, dokud ho nevykopnou. A hlavně! …říkala jsem si….hlavně k advokátskejm zkouškám nikdy nedojde, protože já tu jsem jen dočasně, protože se určitě během těch tří let s někým seznámím, budu mít tu velkou svatbu a ty děti moje sladký krásný chytrý. Nojo…tři roky vyprší za rok a já už to asi nestihnu. Naději mi dala hláška, že by praxe koncipienta trvala sedm let…jenže ty blumy na komoře už to určitě nestihnou uvést do reality a když jo, tak to nebude platit retroaktivně, takže budu mít smůlu. Ještě bych mohla dělat mrtvýho brouka a čekat, až si někdo všimne, že jsem koncipient už osm let…ale nevím, nevím, jak je to průchozí. Takže reálně hrozí, že se na ty zkoušky nakonec budu muset vypravit. Poslední nadějí je (ale to hraničí s jistotou), že mě vylejou. Bude to sice trapný, ale naštěstí mě v Táboře moc lidí nezná, tak vo co de. Jen nevim, co si počnu, kdybych nějakým omylem uspěla…to by byl dost průser, protože já se jako advokát nikdy neuživím. A navíc bych se stala oficiálně spodinou lidstva!!!!! Stačí mi to neoficiálně bez papíru:-).

Jsem totální právnický omyl. Jsem totiž zoufale neambiciózní (aspoň si to o sobě myslím). Chybí mi taková speciální důstojnost advokátského stavu (no teda já si o ní myslím své). Jsem např. jediný právník, který v soudních budovách svačí. Přilezu před jednačku, usadím se i s žirafátkem (no ano!!! to jezdí vždy se mnou) na lavici a vytáhnu svačinu. Naposledy jsem to udělala i před klientem…řekla jsem mu, že jinak omdlím, což ho vyděsilo…chudák, asi si myslel, že mu tam k něčemu budu. Bylo mu to platprtný, prohrál.:-) Já totiž vyhrávám, jenom když se nedostaví protistrana. Jinak ne. A tak mě nežádejte o právnickou pomoc. Vaše jediná šance je, že mě doporučíte vaší protistraně, to pak jo….tudy cesta vede:-).

Když se zmiňuji o malém ošklivém nechtěném a hloupém žirafátku (psala jsem o něm asi v září 09), naše vztahy se výrazně zlepšily. Jak to tak spolu táhneme, výborně si rozumíme a já se aspoň na občasných cestách necítím tak sama.:-)

No nic. Nejsem schopna žádných velkých činů,s žirafátkem by mě stejně vyrazili z každého pracovního pohovoru (protože zvířatům je vstup zakázán), tak to nechám vyhnít…nebo děj se vůle….nebo prostě tak. Nějak to dopadne, to je jisto jistý.:-)